Pastýřský list českých a moravských biskupů ke Slavnosti Zvěstování Páně

Slavnost Zvěstování Páně obrací naši pozornost nejen k momentu Vtělení Ježíše Krista, ale i k počátku našeho života.

"Bože, vyznáváme, že se tvé Slovo stalo v lůně Panny Marie člověkem, tvůj Syn, náš Vykupitel, se stal jedním z nás."

Slavnost Zvěstování Páně obrací naši pozornost nejen k momentu Vtělení Ježíše Krista, ale i k počátku našeho života. Tehdy Bůh každého z nás s láskou utkal v lůně naší matky a obdařil nesmrtelnou duší. Možnost spolupracovat s Bohem na stvoření nové nesmrtelné bytosti je vznešená výsada, kterou nemají ani andělé. Dar víry nám pomáhá tuto skutečnost správně docenit a žasnout nad ní.

Současná společnost se k početí dítěte nestaví vždy s otevřeným náručím. Z čeho vyplývají vzrůstající obavy z početí a narození dítěte? Slýcháme obavy z přelidnění Země, jakoby Bůh jen nezúčastněně hleděl na lidi a nechtěl nám po vzkříšení svěřit celý proměněný vesmír. Víme také, že jakékoli soužití s druhým člověkem je zdrojem nejen veliké radosti a štěstí, ale nezřídka i bolesti, námahy a kříže. Pokud tuto skutečnost lidé odmítají a zaměřují se pouze na získání individuálního štěstí, dochází k narušování celé společnosti. Vždyť už dnes se ve velkém počtu rodí děti mimo manželství a ne málo matek zůstává osamoceno. Způsobuje to nejen sociální problémy, ale především celé generaci dětí není nikdo schopen nahradit milující rodinné prostředí s maminkou a tatínkem.

Ve všech těžkých chvílích nám proto může být povzbuzením a posílením život Svaté rodiny. Maria početí Božího Syna Ježíše Krista neplánovala, bylo jí oznámeno. Hrozilo jí nejen společenské odsouzení, ale dokonce i ukamenování. Nevěděla, kde bude rodit, ani jak zabezpečí své dítě. Svatý Josef jí byl ve všech situacích oporou. Pro každého muže tak může být vzorem, aby statečně[2] přijal odpovědnost za ženu i dítě a s tvořivou láskou se postavil všem výzvám. Maria i Josef vždy důvěřovali Bohu a ze své strany udělali vše, co v tu chvíli udělat mohli.

Někteří z vás se na nás obrací s dotazy, zda nedošlo ke změně učení církve ohledně mravní nepřípustnosti antikoncepce či umělého potratu zdravotně postižených dětí. Nepovažujme tyto jevy za výdobytek moderní společnosti. Už starověké civilizace znaly způsoby zabraňující početí či donošení dítěte. Postoj církve se po dva tisíce let nezměnil a ani změnit nemůže, protože ani lidská přirozenost ani mravní principy se nemění. Moderní technické prostředky nemění zlo na dobro, jen mohou způsobit, že dobro je plodnější a zlo ničivější.

Papež František nedávno připomněl: "Učení církve je v tomto bodě jasné. Lidský život je posvátný a nezcizitelný a zjišťování zdravotního stavu nenarozeného dítěte v děloze matky za účelem selekce je třeba rezolutně odmítat, poněvadž je výrazem nelidského způsobu myšlení schvalujícího umělé přerušení těhotenství u plodů s nejistou prognózou, který rodinám odnímá možnost přijmout, obejmout a milovat jejich nejslabší děti."[3]

Co tedy můžeme pro nenarozené děti a jejich rodiče, případně pro lékaře, kteří jednají proti životu, dělat? I když nám srdce při myšlence na osud tisíců nenarozených dětí krvácí, nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli. Nedělal to ani Kristus. Bůh respektuje svobodnou vůli každého člověka, která mu byla darována při jeho početí a zůstává mu na věky. Podporu však může vyjádřit každý z nás, přičemž její formu si lze zvolit dle situace a možností. Doporučeníhodné jsou zejména vroucí modlitba, trpělivé naslouchání, tišící i povzbuzující slovo, dobrý příklad a samozřejmě nezištná praktická pomoc.

K tomu, abychom důvěřovali Božímu plánu a nebáli se přijímat i to, co je v našich lidských očích nedokonalé a je spojeno s obtížemi, vám všem žehnají

vaši biskupové.